Téma „hlasu” jako hlavní zaměření vzdělávacího procesu

„Řada výzkumů, zabývajících se mládeží, umožňuje mladým lidem autentickou výpověď a podporuje tak lepší porozumění jejich světům."  (Heath, Brooks, Cleaver & Ireland 2009: 13)

Myšlenka, která vzešla z emancipačního projektu Velké francouzské revoluce (Dubet 2010), si kladla za cíl formovat schopnost občanského úsudku a schopnost účastnit se vlády v nové republice. To vyžadovalo, aby se lidé stali aktivními občany, což znamenalo, aby přijali za své procesy aktivního zastupitelství a byli si vědomi možností sebevyjádření.

U vědomí tohoto odkazu se Creative Connections snaží podporovat tvůrčí projekty dětí a mládeže, které jsou založeny na vztazích mezi vizuálním uměním a občanskou výchovou. Creative Connections vytváří pro podporu autonomního „hlasu”, či vyjádření mladých účastníků projektu vzdělávací zdroje, které slouží během diskuze ve třídě a jsou dostupné i ve virtuálním prostředí (http://creativeconnexions.eu/). Téma „hlasu”, tzn. výpovědi nebo také autentického vyjádření, je klíčové pro formování občanského povědomí, účast na demokratických volbách, a je rovněž klíčovým prvkem konstrukce evropského občanství jako takového.

 V současném evropském kontextu může škola testovat podmínky a možnosti překonávání obtíží při vytváření společného prostoru kulturní výměny, přesahující hranice konvenčního myšlení a místně zaměřených zájmů. To je zvláště důležité v dobách sociální nerovnováhy, kdy posiluje nezodpovědnost a hrabivost některých společenských skupin, názory společenské většiny jsou potlačovány a setkáváme se i s tvrzením, že Evropská komise postrádá vedení.

V tomto kontextu znamená „hlas” více nežli pouhé „zapojení” mladých. Mluvíme-li o tom, že jim „dáváme hlas”, že „mají hlas” nebo mluvíme – li o „vyjádření”, pak si nutně klademe následující otázky:

Kdo je vlastně oprávněn „dávat někomu hlas” (umožnit mu vyslovit se, vyjádřit názor)?

Pokud někomu „dáváme hlas“, nepotvrzujeme tím svoji dominantní pozici toho, kdo tento akt povoluje, umožňuje?

Na základě různých výroků a otázek, s nimiž jsme se setkali ve školách, jsme zjistili, že jedním z klíčových témat Creative connections je podpora „autorství” (a také koncepty zastoupení, vykonávání) a vytváření podmínek, které umožní uplatnění autentických výpovědí mladých účastníků projektu. Téma hlasu (Hargreaves 1996-1997), je sice obdivuhodný a účelný koncept, ale ve výzkumu a ve vzdělávacích projektech vyžaduje jeho uplatnění opatrnost.  Jak připomíná Back (2007), je moudré vzít v potaz, že v centru veškerého sociálního výzkumu zůstává nevyhnutelné dialektické napětí mezi „darem“ a „krádeží“, „přivlastněním“ a „výměnou“, „interakcí“ a „krádeží“ příběhů. Nejde totiž o to, „dát hlas“ mladým lidem, ale jsou to právě oni sami, kdo nacházejí a přizpůsobují si podmínky tak, aby se jejich vlastní hlasy mohly projevit. „Hlas“ tedy není něco, co je nám dáno, ale něco, co si bereme. Je nutné se ptát, co to znamená, když říkáme, že hlas „je dáván". „Dáván“ je tehdy, když je reálně využit jako strategie k legalizaci procesu, který redukuje a přizpůsobuje fakta podle záměrů výzkumníků nebo učitelů, ale nikoli podle těch, kteří nám velkoryse své „hlasy dávají“ (Black 2007).

Jak upozorňuje Thomson (2008:7), uvažujeme-li, že projekt počítá s hlasy mladých lidí a není zaměřen jen na tyto hlasy, pak učitelé a výzkumníci musí pozměnit mocenské vztahy, které formují vlastní výzkumné šetření (nebo projekt) a kontext, ve kterém se výzkum (nebo projekt) odehrává. Faktem zůstává, že mocenské vztahy týkající se společenské třídy, genderu, etnické příslušnosti, postižení, sexuality a věkového omezení v sociálních vztazích mohou omezovat to, co lze říci a kdo to může říci (Thomson, 2008: 7), stejně tak jako způsob, jakým je něco „slyšeno“ (Elsworth, 2005). Je nicméně nutné zabránit takové výzkumné praxi, kterou bychom nazvali „předstíraným autorstvím“ (ztrátou hlasu) (Lerena, 1983), kdy výzkumníci nebo učitelé poskytnou přesná zadání, kolik obrázků se má udělat a jaká témata se mají vybrat. V takovém případě totiž „mnoho inovativních a participačních výzkumů zůstává pouze formou pokračování dlouhodobých tradic etnografických výzkumů" (Holland, Renold, Hillman a Ross, 2010:362).

Použití hlasu (autentické výpovědi) tedy závisí na vhodném sociálním kontextu a také vyžaduje, aby procesy a použité strategie byly viditelné. Jedna z učitelek zapojených do projektu například požádala o prodloužení času potřebného k zahájení projektu, protože určená žákovská skupina právě řešila komplikace kolem výuky výtvarné výchovy. Pokud by se s projektem začalo v původně plánovaný okamžik, bylo by tu riziko, že by se studenti naplno nezapojili do procesů rozhodování, které projekt vyžaduje. Nemělo by se zapomínat, že schopnost říci, co si člověk myslí a co si přeje, velice závisí na tom, o co byl požádán a také na tom, kdo projekt dělá a co se od mladých lidí v projektu očekává. Provádění výzkumu, který se zabývá řečí, znamená poslouchat to, co účastníci skutečně říkají a nebrat v potaz to, co očekáváme, že řeknou (Thomson, 2008:4).

Závěrem můžeme uvést, že „hlas“ se netýká pouze mluvčího a jeho sdělení, ale týká se také jazyka, jeho emočních komponent a neverbálních prostředků, které aktéři používají, aby vyjádřili své názory. Věnovat pozornost „hlasu“ není pouze záležitost kladení otázek, ale je to také způsob, který ovlivňuje rozhodovací proces, protože se tvrdí, že „hlas“ (autentické vyjádření, výpověď) může vyjadřovat demokratický způsob myšlení a učení (Holland, Reynold, Ross a Hillman 2010).

V projektu Creative Connections  je tedy důležité, že mladí lidé mohou používat svůj vlastní jazyk v komunikaci s díly umělců a při tvorbě vlastních výtvarných projektů, ale design projektu také zamezuje, aby participující učitelé a badatelé redukovali výpovědi žáků na data nebo responze, které potvrzují jejich vlastní očekávání. Pro nás, výzkumníky v projektu a pedagogické badatele, to znamená velkou výzvu, abychom opustili pohodlné pozice, do kterých se běžně situujeme. 

Projektové narativy

V průběhu projektu jsme nasbírali množství dokladů a komentářů studentů k jejich zkušenostem z vyučovacích hodin. Studenti se vyjadřovali prostřednictvím výtvarné tvorby a diskutovali jak o výtvarném procesu, tak o významu svých výtvarných prací. Studenti učitelství, učitelé a výzkumníci po celou dobu trvání projektu názory a zkušenosti žáků shromažďovali. Reflexe a komentáře jsme získali z rozhovorů s žáky, z dotazníků, z písemných názorů i z komentářů uveřejněných na webové stránce, ze skupinových rozhovorů ve třídách i z videozáznamů pořízených ve školním prostředí mezi vytvořenými obrázky.

V následující části vám představíme řadu žákovských komentářů a příběhů, které se týkají procesů probíhajících v projektu Creative Connections a které by mohly být užitečné v dalším bádání. Jsou to tyto záznamy:

• Reflexe/komentáře žáků k jejich vlastním výtvarným dílům
• Reflexe/komunikace o umění (způsoby percepce, přístupy k uměleckému dílu, změny v jeho konceptualizaci, atd.)
• Reflexe/komentáře k zážitkům z účasti v projektu Creative Connections a ve vyučování ve škole
• Reflexe/komentáře účastníků projektu o Evropě (např. jak o Evropě uvažují a co pro ně znamená být evropským občanem)

Reference

Dubet, F. (2010). Mutacions institucionals i/o neoliberlisme? Quaderns d’Educaió continuada, 22, 105-121.

Ellsworth, E. (2005). Posiciones en la enseñanza. Diferencia, pedagogía y poder de la direccionalidad. Madrid: Akal.

Hargreaves, A. (1996-1997). A vueltas con la voz. Kikirikí. Cooperación educative, 42-43, 28-34.

Heath, S., Brooks, R., Cleaver, E. & Ireland E. (2009). Researching young people’s lives. London: Sage Publications.

Holland, Renold, Ross & Hillman (2010). Power, agency and participatory agendas: A critical exploration of young people’s engagement in participative qualitative research. Childhood, 17(3), 360–375.

Lerena, C. (1983). Reprimir y liberar: critica sociológica de la educación y de la cultura contemporáneas. Madrid: Akal.

Back, L. (2007). The Art of Listening. Oxford & Ne w York: Berg Publishers.

Thomson, P. (2008). Doing research with children and young people. London: Routledge.